Myši

kresba myší

„Tiše, tiše,” mám myš v břiše
a myšátka ještě výše,
sedla si mi na hlavu,
mají z toho zábavu.

 

Piští, piští, jak tři svišti
rázující po cvičišti.
Jen mám trochu obavu,
jak dám čapku na hlavu?

 

„Tiše, tiše!” volám na myše,
„musí vás být tolik slyšet?”
Křiku jako na pouti,
ušima mi zakroutí.

 

„Chacha, chichi,” válí se smíchy,
vzadu někde poblíž míchy,
když pak sahám pro metr,
vklouznou rychle za svetr.

 

„Tiše, tiše!” bije do chýše
sousedka o patro výše,
chápu, že jí silně deptám,
když se takhle nahlas chechtám.

 

„Chichi, cheche,” šetřím s dechem,
lechtají krutě hebkým slechem,
najednou Hup! a k mojí nevíře
zavrněl kocour a už jsou v díře.

 

Tak cizí kocour Modroočko
udělal si u mě očko,
zakručel svým prázdným břichem,
zachránil od smrti smíchem.1

 

 

1 Pro neteře i jiné děti.