Školní jídelna II

Školáče, malé skoláče,
vláčí tác,
větší než je samo.
Malinkým prstem
v kostech zaloví.
Jak je už všechno
dobré ořezáno!

 

Oči mu zaplanou,
jak divá lesní ženka,
po stolech po straně,
že jsou tam kuřata,
a tahle chvilka
napjatá jak telka?
Ve filmech přec bývá
šťastný konec, ne?

 

My už jsme v jídelnách
skoro jako doma.
My už se v jídelnách
nějak vyznáme!

 

Některá jídla
máme jen ke svátku.
A to je jen dobře.
Těžko je poplésti,
když volám domů
co bylo na oběd:
mamince do práce,
a Pavle do šesti.
Zde klapají lžíce.
Až po strop, klapy, klapy.
Tam dozory stojí vždy na stráži
a ruku podají,
když prvňáček se klátí.
Tuhle jsou záchody!
A tady plot,
a koš,
a průchod záhonky!
A zase družina!

 

Tož dohromady je to
stavba jediná.
Co tam se natrápí!
Co tam se naotáčí!

 

A žen je v ní,
pilných žen,
jež školák rád vytáčí...
Lumpárny hýří, nadmíra
dospělé lehce zpění.
Darebo, počkej! Což je tvůj jen svět?
A podiví se školáče.
– A není? – 1

 

 

1 Opět (lehce) zparodovaný Josef Kainar, tentokrát jeho Dítě zítřka.