Romance světla

Všiml si jedné blondýnky,
kde sovy stráží les,
smála se, v očích plamínky,
vzlétl až do nebes.

 

Ač se vůbec nehledali,
tak se přesto našli,
ve tmě za ruce se vzali,
za hranice zašli.

 

Měli se chovat rozumně,
poslechli svá srdce,
byť zkoumali se postupně,
zahořela prudce.

 

Odjeli spolu do dáli,
daleko od lidí,
tam nejvíce se poznali,
do duší si vidí.

 

Mluvili a putovali,
přes životní cesty,
tak hodiny prolíbali,
procházeli testy.

 

Prochodili své střevíce,
za sebou a spolu,
jedli stejného krajíce
u jednoho stolu.

 

Začali žít v jednom domě,
potají a šťastně,
upřímní a čestní k sobě,
plamen hořel jasně.

 

Sblížit duše nelze snadno,
vždyť každý je jiný,
zažil jednou teplo, chladno,
rozmanité činy.

 

Však měli vůli, souznění,
myšlenky si četli,
byli si sobě souzení,
láskou jenom kvetli.

 

Plánovali, utvářeli
budoucnosti jasné,
i když stejně netušili,
které budou šťastné.

 

Život jsou mnohé překážky,
v rodině i v práci,
vítězství, někdy porážky,
na které jsme krátcí.

 

Obé jde lépe společně,
druhý je vždy tady,
spolu se cítí bezpečně,
netočí se zády.

 

Soužití přesto naruší,
byť domnělá zrada,
přibývá jedu na duších,
drahá každá rada.

 

Snažili se, jak jen mohli,
zvrátit šikmou plochu,
do propasti se však pohli,
každý přispěl trochu.

 

Konce bývají bolestné,
reaktivní prudce,
i když potichu zhasneme,
puká při tom srdce...