Když se čas chýlí, počítáme zhusta rovnici o mnoha známých a několika neznámých. Výsledek nás často zarmoutí. Tolik promarněného času! Tolik nevyřčeného! Tolik pokaženého!

Vždyť dnes je všechno jasné, proč tehdy ne? Deprese na druhou. Marnost nad marnost. Co by, kdyby... Lihové výstřely odsunou smutek v zapomnění. Dočasně.

Spousta němých výkřiků o pomoc... Bez odezvy. Existenční schizma. Pochybnosti o kontinuitě. Horečná snaha o budování pomníků. Pochybnosti o budování pomníků.

Žádná krize středního věku, tohle je existenční krize! Cogito ergo sum – myslím, tedy jsem. Ale k čemu? Proč? Smysluplná odpověď v nedohlednu.

Nekonečné interní filozofické rozpravy spolu se vzpomínkozpytem paralyzují zoufalého jedince. Šedá přítomnost s bezbarvou budoucností roztříští sebevětší ego. No future!

Jak z faunova labyrintu ven? Bez ztráty integrity. Každá funkční rada je drahá. Vykolejené duše bloudí po paradigmatických drahách. Repetitivních dvacet čtyři hodin představuje tenkou hranici mezi jsoucnem a šílenstvím. Kapitulací. Absolutní porážkou. Totálním flegmatismem.

Masmédia tomu vůbec nepomáhají. Ani pokřivené vzory elit, povětšinou pohopouhých jelit. Stejně tak absurdní a nepřírodní povyšování menšin nad většiny. Úchylek nad přirozenost. Nahodilost nad pravidelnost. Primitivnost nad odbornost. Nesmyslnost nad logiku.

Dekadentní soukolí přestárlých národů ničí tisíciletou píli předků. A většina mlčí. Rezignovala, plácá se v moři každodenních starostí. Ve snaze udržet se nad hladinou sebou mlčící většina nechá jakkoliv vláčet. Vždyť i ty svobodné volby jsou nakonec pro všechny jenom opruz...

Mnozí předci se v hrobě otáčí. Blaničtí rytíři marně kopí ostří, nikdo je nezavolá. Je za pět minut dvanáct. Nejvyšší čas vystoupit z neovladatelného fantaskního vlaku.

Z EU vlaku.