Moje drahá dívka,
ta si pokoj nedá,
v zastrčeném koutku,
po celé dny sedá.

Zády o zeď opřená je,
jen tam tiše sedí,
nedýchne a nemžikne,
za horizont hledí.

Když si s ní chci promluvit,
to musím vypnout basy,
jako žena altem mluvit,
oněměla asi.

Zřejmě jí není do zpěvu,
je stále jaksi bledá,
navíc tělo nad podlahu,
v divném úhlu zvedá.

Zblízka někdy vypadá,
jako by byla v křeči,
z dálky, ale každý pozná,
že jsou to jenom řeči.

O jejích vnadech hlásá světu,
mé lásky báseň tklivá,
však musím uznat, lepší bylo,
když byla ještě živá.