Máša Jirků, ve vsi známá,
z houbařské je rodiny,
proto v pátek k lesu razí,
zhruba ve tři hodiny.

Kráčí stezkou, bujným mlázím,
i tou mladou doubravou,
přes paloučky, přes remízky,
jen prašivky zůstanou.

Košík plný pronese se,
příště lepší nůši vzít,
doma jídla navaříme,
bude týden z čeho žít.

Mysl tímto zatíženou,
míjí silnic křížení,
osud ránu připravil si,
na ubohé to stvoření.

Za zatáčkou poblíž cesty,
něco z trávy povstane,
košík padá, výkřik zazní,
srdce tlukot ustane.

Pod kapucí se slzou v oku,
hlas vychřice obdoba,
o vytyčce, záda křivé,
s geometrem podoba.

"Hoj ty ženo, neboj se mne,
já vám měřím zahrádku,
tudle ťuknu, támhle mrknu,
jestli je to v pořádku."

Chudák Máša, ta je v šoku,
neslyší tu písničku,
krev se všechna, zvláštní případ,
usadila v malíčku.

Zsinalá tvář a bledá líčka,
rozšířené zorničky.
Kde je Máša? Co tam dělá?
Neslyšela rolničky?

To už chlapík pouští tyčku,
v hlasu zazní obavy.
"Co se stalo? Snad se v mládí,
nepraštila do hlavy?"

"Hej Maruško, sjeď sem autem,
máme tady nehodu,
naber směr do nemocnice,
podívají se na škodu."

Jak pravil, tak udělali,
pak houkal jako sanitka,
u dveří už doktor seděl,
i zřízenci, i nosítka.

Co dál bylo s Mášou Jirků?
Co ten lekač a známý sígr?
Na půl straně zprávu přines,
známý deník český Špígl.

Doživotní trauma takto,
mladá žena utržila,
doma sedí, nevychází,
života moc neužila.

Strašidelní geometři,
teď, jak praví vyhláška,
musí nosit do terénu,
tyčky s hlavou raráška.