Prošla dívka k houštině,
tvářící se nevinně,
v tom černé stromy nad hlavou,
zašuměly obavou.
Po cestě šla dál a dál,
na lících jí úsměv plál,
vždyť nepřátelské armády,
nechala si za zády.
Lesní podrost temně dýše,
to se ani nepopíše,
tmavá prsť s tlejícím listím,
voněla jak mrtvola.
Černí brouci hrobaříci,
čekali jak nebožtíci, až je někdo zavolá
a drátky v zemi trčíce,
chladně vzhůru hledíce.
Ta krásná, mladá, plná žena,
zvědavostí přemožena,
k osudu si čile kleká,
když tu ptáky výbuch leká.
Něžná ručka šmátrá,
po hlavičce pátrá,
v úžasu i nožka hbitá,
éterem si ladně lítá.
A co zbylo na místě,
kde se mina tiše skryla?
Velká kaluž lidské krve,
do země se v chvilce vpila.
Blízké smrky na své kůře,
stopy mozku se střevy,
nad zbytkem té rudé kaše,
záhy tokají jen tetřevi.1
1 Má oblíbená, přiznám se bez mučení. Zrovna jsme tenkrát ve škole 9.2.1994 opakovali prokleté básníky.
