Jak je to smutné, když se láska změní,
nenávist temná přijde místo smíchu,
záminky v žilách krev hned rychle zpění,
pelyněk šířit, vystavovat pýchu.
Už dnes neplatí, co platilo včera,
přísahy, sliby, plamenná vyznání,
náhle cizím stal se syn či dcera,
jed padá shůry, prší bez ustání.
Všechno dobré, co bylo, náhle není,
špatné se množí přezáhadnou řadou,
zarudlá víčka slané city plení,
pocity zmaru se na mysl kradou.
Pomluvy šířit, jak se to jen hodí,
z dobráka přes noc vyklubal se raubíř,
než známou cestou, oklikou se chodí,
nepřiznat barvu, ani pouhý halíř.
Jen se nepotkat, vidět ani slyšet,
vystříhat fotky, vzpomínky i slova
a pokud ano, ucítit led v břiše,
raději zbylé věci rychle schovat.
Dělit a odvézt, s čím se hýbat může,
naložit po strop cestou na svobodu,
nejlépe rychle, čistě stáhnout z kůže,
pár holých duší zbývá po rozchodu.1
1 Na melodii Tekutých písků od Karla Kryla.
