„Slíbil jsi, že budeš vyprávět, jak jsi utekl z restaurace. Z tý, kde ses naučil francouzsky,” dožadovala se Pokustóna. „Prosím! Slíbils to!”

„Heh, tak na to si rád koupím lístek do první řady,” přisadil si rak Zpátečník, který zrovna nedaleko na pláži zkoumal mršinu.

„Ještě nějakej další posluchač? Abych se nemusel opakovat,” durdil se šnek.

„No chtěla to slyšet i škeble Jeble,” pípla rybka.

„V pohodě, ať klidně přijde, mezitím natisknu vstupenky!”

„Změku, škeble nemůže vylízt z vody, musíme my za ní.”

„Ani náhodou! Jsem suchozemskej šnek, pod vodou bych se utopil!”

„Co blbneš? Potkal jsem tě ve vodě mnohokrát,” divil se rak.

„Moje rozhodnutí je pevný a neochvejný, jsem suchozemskej šnek a basta! Chcete to slyšet nebo ne?”

„Chceme!” odpověděli unisono.

„Dobře. Coby mladej, nezkušenej šnek jsem se tenkrát pásl, nic zlýho netuše, na čerstvý trávě. Bylo po dešti a tak se po ní snadno klouzalo. Najednou jsem se vznesl do vzduchu. Nejdřív jsem se zaradoval, že meditační praktiky konečně zabíraj a dokážu lítat silou vlastní vůle. Radost však neměla dlouhýho trvání, protože jsem byl vhozenej do nádoby mezi další šneky. Jako nějakej dobytek!

Hrůza, představte si to, všichni jsme byli značně oslizlí a leželi těsně na sobě. Příšerně nehygienický! Zalezl jsem do domku, protože se mi z toho chtělo blejt. Dlouhou dobu jsme cejtili silný otřesy, než nás lidskej sběrač dopravil do cílový restaurace. Tam nás přesypali do obdélníkový skleněný nádoby umístěný na polici. Měl jsem díky tomu dobrej rozhled.

Šlo o restauraci pro lepší lidi, názvy pokrmů na jídelním lístku měli ve francouzštině. Občas některý z nás odnesli pryč a už jsme je neviděli. Sledoval jsem okolní cvrkot a z nudy začal studovat cizí jazyk. Hrklo ve mně až tehdy, když se mi podařilo přeložit jednu konkrétní položku jídelního lístku, která se poměrně často opakovala: Escargot, vyslovováno eskargů!”

„Co to bylo?” zeptala se Pokustóna oči navrch hlavy. Zpátečník ani nedýchal a samým napětím si hryzal jednu anténu.

„Šnek! V překladu šnek! Jedli nás!”

„Nechutný!” zareagovali oba posluchači současně. „Teda jako ne nechutný, že jedli šneky,” vysvětlovala překotně rybka, „ale že pojídali vás.” Zpátečník horlivě přikyvoval.

„Viď? Masakr!” pokračoval Změk. „Tehdy jsem se rozhodnul utýct. Později o tom napsali knihu a dokonce natočili film.”

„Kecáš,” nevěřil rak.

„Fakt! Viděl jsem plakáty s nápisem Velký útěk.”

„A kdo tě teda hrál, he?”

„Nějakej McQueen.”

„Nehádejte se! Jsem zvědavá co bylo dál. Napětím jsem celá oschlá!” pokárala je rybka.

„Problém byl, že nádoba měla těžký skleněný víko, abysme nemohli zdrhnout. Taky jsem se kolem něj nechtěl moc vochomejtat, abych nebyl na ráně a nevzali mě prvního. Štěstí mi však přálo. Přišlo hodně novejch hostů a kuchtík nabral moje druhy do obou dlaní. Nemohl proto zavřít poklop a pak na něj zapomněl, protože se už nevrátil.

Vycejtil jsem doslova životní příležitost. Rozeběhl jsem se nejvyšší rychlostí vzhůru ke svobodě. Stihl jsem vylízt ven o chlup dřív, než uvařili první várku jídel a přišli si pro další kámoše. Na hraně nádoby jsem zalezl do ulity a parakotoulem skočil dolů. Cestou jsem se odrážel o všechno možný, ale domek naštěstí vydržel v jednom kuse. Zakutálel jsem se pod stůl, vyšplhal po jeho noze až pod desku a ani nedutal.

Po půlnoci, když restaurace zavřela a personál odešel, jsem slezl zpátky na zem a odplížil se k zadnímu vchodu, kudy přivážely zásoby. Tam jsem se přilípnul na spodek jedný přepravky a nechal se ráno naložit na auto a odvízt pryč. Během jízdy jsem vyšplhal na korbu vozu a při jedný ze zastávek se skutálel do trávy. Potuloval jsem se pak několik let po neznámým kraji, až jsem narazil na váš rybník a usadil se tu.”

„Teda to bylo napínavý,” pronesla uneseně Pokustóna, „už ti věřím, že o tom natočili film!”¹

¹ V 7. díle hrají:

Příliš chytrá rybička Pokustóna – příšerně zvědavá a trochu namyšlená rybka, které nesmíte říkat, že něco nejde, protože to obratem zkusí.

Labilní šnek Změk – jeho labilita spočívá především v nerozhodnosti, zda je šnek vodní nebo suchozemský.

Rak Zpátečník – rak pohybující se zásadně jen dopředu. Račí komunita ho označila za zpátečníka a vyhnala ze svého středu na okraj společnosti.