Atomová bylina úvodní obrázek

Celý den plynul v napětí a očekávání, kdy Freddy (skautský vedoucí) vyhlásí hru o přežití STS (Special Training School). V poledne si většina raději předem sbalila věci, ale stále se nic nedělo.

 

Po večeři vytáhl Freddy kytaru a v jídelně jsme zpívali staré trampské písně. Tím se za den nashromážděné napětí trochu uvolnilo. Po dvou hodinách zpěvu se už jen ochraptěle povídalo, někdo dokonce odešel spát.

 

Něco před 22:30 jsem odešel do týpka (tee-pee, indiánský stan) a zalezl do spacáku, protože se mi zavíraly oči. Nikdo jsme už nepočítali s tím, že by se dnes něco dělo. Ve 22:32 najednou Freddy, liška jedna podšitá, hlasitě zařval: „Začíná STS, na sbalení máte tři minuty!”

 

Štěstí, že jsem byl v týpku! Karimatku a pár drobností jsem měl sbaleno předem. Nacpal jsem proto do kletru (batoh) spacák a několik zbývajících věcí, o kterých jsem myslel, že budou užitečné, a vyběhl rychle ven. Freddy odpočítával poslední vteřiny. Stačil jsem si ještě utáhnout tkaničky a vybíhalo se do tmy.

 

Všichni i s Dickem (další dospělý vedoucí) jsme doběhli do blízkého zatopeného lomu. Osazenstvo týpí vytvořilo vždy jednu skupinu, skupiny tedy byly dvě. Každá skupina obdržela mapu, čtvrtku chleba, tři paštiky a rozlepenou obálku, o kterou se nejprve losovalo. Datel losování vyhrál a měl právo volby. Vybral si obálku nadepsanou písmenem B. Uvnitř jsme nalezli list papíru se čtyřmi souřadnicemi, z nichž poslední byly zpáteční. Ve svitu baterky jsme s buzolou a s nataženým provázkem suplujícím pravítko určili první azimut. Mířil přímo na obávané Frýdlantské cimbuří! Čekal nás brutální výstup...

 

Naše parta (Datel jako velitel, Bíbo, Zdenče a moje maličkost) zamířila nejkratší cestou přes Hejnice. Na náměstí jsme si ve svitu pouliční lampy naměřili další azimuty, abychom zjistili, kam půjdeme dál, a naplánovali tak nejvhodnější trasu. Poté jsme se chystali pokračovat v cestě, když u nás zastavil policejní favorit. Zkoprněli jsme. Mladý policista se ale jen ustaraně ptal, jestli máme kde spát, že v noci bude zřejmě pršet. Odpověděli jsme, že jsme skauti a máme noční hru. Na to už nic neřekl a s pokyvováním hlavy odjel.

 

Z Hejnic jsme vyrazili po turistické značce přímo na Frýdlantské cimbuří. Šlo o šílený krpál ve dne, natož ho absolvovat v noci za úplné tmy. Cesta byla strmá, kamenitá a místy posetá velkými balvany. Měli jsme dohromady tři baterky, ale jedna svítila jen slabě, proto jsme ji šetřili. Druhý v řadě svítil pod nohy prvnímu, který nás vedl. Poslední pak svítil doprostřed skupiny, aby nikdo nespadl z příkrého srázu do koryta potoka.

 

Poslední část výstupu začaly ozařovat vzdálené blesky, zvedal se vítr. Když jsme se konečně ve dvě v noci vydrápali nahoru, spustil se slejvák. Padlo proto jednomyslné rozhodnutí, že se do čtyř vyspíme a pak půjdeme dál. Schoulili jsme se porůznu pod stromy, protože při závěrečném chvatném dobalení kletrů vzal každý jen něco. Dohromady jsme neměli vše potřebné, abychom z celt postavili ochranný přístřešek. On by ho možná i prudký vichr odnesl.

 

Chtěl jsem původně zalézt do spacáku, přes který bych přehodil nepromokavý vojenský plášť, ale i skrz listí pršelo tak hustě, že by byl spacák za chvíli úplně mokrý. Nechal jsem ho tedy v bezpečí kletru a ležel na karimatce zabalený jen v plášti a s čepicí na hlavě. Netřeba dodávat, že mi byla taková kosa, až zuby drkotaly. Přesto jsem dokázal přerušovaně spát. Ostatní na tom byli podobně.

 

Bohužel jsme přetáhli plánovaný budíček a vstávali až v půl páté, když se vzbudil první z nás. Přesto jsme zhltli chleba s paštikami, abychom doplnili energii a nemuseli se s jídlem tahat. Na rozdíl od druhé skupiny vzal někdo z nás otvírák na konzervy, takže jsme se do nich nemuseli dobývat útočným nožem (většina měla jako hlavní nůž známý armádní UTON).

 

Vyšli jsme za šera a kráčeli po hřebenu ke Smědavské hoře. Pršet sice přestalo, ale všude stálo plno vody. Úzké pěšinky v trávě se proměnily v potoky. Kožené impregnované boty jsme měli všichni brzy promočené skrz naskrz. Pod Smědavskou horu jsme sice došli, ale nemohli jsme najít stezku, která podle mapy vedla na vrchol. Rozhodli jsme se, že to nemá cenu – přímo na kótu se nedostaneme, a proto jsme ji obešli.

 

Zadní horu, další z určených vrcholů, jsme z časových důvodů také vynechali a zamířili rovnou na Jizeru. Z ní byl výhled až za polské hranice na továrnu, které zdejší lesy vděčily z velké části za své zničení. Místní krajina byla stejná jako u nás na Sněžníku – převážně mrtvý les. Rozednívalo se, východ slunce byl nádherný.

 

Vydali jsme se na zpáteční cestu do lomu, ve kterém jsme museli být nejpozději v 10:00, jinak by pro nás hra skončila. Byli jsme v pořádném časovém skluzu, přešli jsme proto na indiánský běh. Střídali jsme běh s chůzí podle tempa nejvyčerpanějšího z nás.

 

V údolí Černého potoka kolem nás projel autobus, ze kterého zuřivě mával Skála. Za zatáčkou si nechal zastavit a vystoupil. Jeho skupina (Skála jako velitel, Suchar, Wendy a Jára) zůstala na svém prvním azimutu. Skála je budil, ale byli líní vstávat a jednoduše hru vzdali. Skála byl vždycky nezmar, pokračoval dál sám. Tak se k nám přidal. Ocenili jsme, že vystoupil, ačkoliv mohl jet autobusem pohodlně dál.

 

Byli jsme značně vyčerpaní, hladoví i promočení. Navzájem jsme se proto povzbuzovali, abychom udržovali tempo a pokračovali. Společně jsme nakonec dorazili do lomu dokonce půl hodiny před limitem! Rozložili jsme mokré oblečení nebo spacáky na slunce, padli na zem vedle nich a snažili se usušit vybavení včetně sebe.

 

Freddy se divil, že z druhé skupiny přišel jediný Skála. Když se dozvěděl, že Skála by je snad i přemluvil, kdyby Jára jeho snahu nesabotoval, byl na ně Freddy řádně naštvaný. Nohy nás pořádně bolely, žaludek se zmítal, ale před námi bylo ještě dalších 12 hodin hry. Během odpočinku jsme si částečně usušili věci, ale jak se vzápětí ukázalo, byla to zbytečná snaha.

 

1. úkol: za 7 minut přeplavat zatopený lom s veškerou výstrojí, vyšplhat po skále a pak se proplést minovým polem. Opět oblečený a s kletrem na zádech jsem se vrhnul do vody. Plovoucí kletr mi tlačil obličej do vody, což bylo značně nepříjemné. Přeplavali jsme, vyšplhali rozsedlinou a přelézali natažená horolezecká lana představující miny. Spolu se Skálou jsme na nich ztratili rovné dva životy ze tří. Jeden za vychýlení lana o deset centimetrů (výbuch miny) a druhý za to, že jsme nestihli projít minovým polem v časovém limitu. To jsme hezky začali...

 

2. úkol: pozorovat jakékoliv dva „nepřátelské” tábory a napsat hlášení, co se v nich dělo, aniž by nás někdo zpozoroval. Při zahlédnutí Freddym, Dickem nebo Tlapkou (třetí táborová vedoucí) bychom přišli o jeden život. Limit byl stanoven na rovné 4 hodiny. Odložili jsme si kletry a vyrazili na misi.

 

Z lomu jsem byl stejně zase celý promočený, proto jsem se plížil korytem potoka a potom jako úhoř vklouzl do náhonu. Po pás ve vodě jsem pomalu a bez šplouchání kráčel přikrčený směrem k našemu táboru. Dlaněmi jsem potichu rozrážel vodu před sebou. Nespatřen jsem došel až k jablonečákům (tábor skautek z Jablonce nad Nisou).

 

V potoce za naší kuchyní se najednou vyloupl Dick, který mířil na latrínu, jak jsem se později dozvěděl. V té chvíli jsem si však myslel, že něco zaslechl a hledá mě, proto jsem se s divoce bušícím srdcem schoval za lípu. Zbýval mi poslední život a jeho ztráta by znamenala konec ve hře. Naštěstí o mně nevěděl a já si ho zapsal do hlášení. Potom jsem popsal dění v táboře a měl tím pádem splněno. Odplížil jsem se zpět a zbytek času strávil sluněním v trávě. Před vypršením daného času jsem se přemístil do lomu a čekal na další instrukce.

 

3. úkol: Datel má zlomenou ruku, musíme ho ošetřit a pak přepravit přes vodu. Zase voda! Před samotným ošetřováním nám dal Freddy pouhých 30 vteřin s výkřikem: „Sundejte ze sebe, co můžete!” Byl jsem v trenkách a košili, když řekl stop. Skálovi se podařilo vyzout jednu kanadu, protože předtím ho ve vodě táhly ke dnu. Naštěstí kletr tělo naopak nadlehčoval a držel na hladině, jinak by se snad začal opravdu topit.

 

Nalámali jsme nejrovnější suché klacky, které jsme v okolí našli, a ruku raněného v nich za pomoci šátků zafixovali. Potom jsme opět vystoupali nad lom, kde nám zavázali oči. Se Skálou jsme věděli, co bude následovat. Museli jsme z trojky (tři metry) naskákat do vody a dotáhnout Datla, který nemohl plavat, na břeh. Datel jediný oči zavázané neměl, aby nás mohl navigovat.

 

První skákal Zdenče spolu se mnou. Poslepu jsme hrabali čubičku a čekali na Datla, který skočil vzápětí, aby nás k sobě přivolal. Poslední žbluňkli do vody Skála s Bíbem. Všichni jsme vedeni hlasem připlavali k Datlovi a společnými silami ho dotáhli na břeh. Opět jsme byli totálně mokří. Naštěstí jsme tentokrát nemuseli skákat s kletry.

 

4. úkol: přeplazit louku, přelézt, respektive přebrodit náhon, po kterém nepravidelně přecházely stráže (Freddy s Dickem) a na závěr přebrodit bažinu za nimi. Při spatření strážemi byl klasicky odečten život. Se Skálou jsme to měli s jedním životem špatné, neustálé nervy, že můžeme skončit.

 

Většina našeho oblečení byla barvy khaki nebo v odstínech zelené, horší však byly modré džíny. Nařezali jsme proto husté listnaté větve a připevnili si je navzájem k tělu, aby nás alespoň trochu maskovaly. Na hlavu jsme narazili hnědé barety nebo zelené lodičky podle toho, co si kdo sbalil.

 

Vycházeli jsme opět individuálně v náhodných časových intervalech. Louku jsem celou obešel potokem, který byl těsně před hranicí dotčeného území. Potom jsem z koryta vylezl a přebrodil náhon. Zvolil jsem mělčí místo, ale i tak voda sahala skoro do pasu. Stráže mě nezahlédly. Zbývalo přejít bažinaté území, kde byla voda v nejhlubších místech jen něco nad kolena, brnkačka. Do lomu jsem díky zkrácení cesty potokem přišel první, asi hodinu před dvouhodinovým limitem. Následovala rutina v podobě odpočinku a sušení. Kůže na nohou byla z neustálého máchání ve vodě úplně bílá a zkrabatělá. Pořádné varhánky, téměř varhany.

 

Skála s Bíbem v zoufalé snaze nebýt spatřeni hodili placáka do bažiny. Díky tomu byli cítit smrdutým bahnem na značnou vzdálenost. Měli ho všude – na oblečení, obličeji i ve vlasech. Napochodovali proto rovnou do vody v lomu tak jak přišli.

 

Zdenče si dokonce při plížení dovolil na Freddyho hvízdnout. Bíbo po splnění úkolu pro změnu oběma hlídačům vynadal, že málo hlídali. Museli jsme ale uznat, že kdyby hlídali precizně, neměl by v celkem přehledném terénu nikdo z nás šanci proklouznout. Dostali jsme hodinu a půl na odpočinek a rozdělali si oheň. Už bylo načase, od promočených bot a ponožek mi neovladatelně cvakaly zuby a zmocňovala se mě třesavka. V prstech u nohou jsem vůbec neměl cit. Nebyl jsem zdaleka jediný.

 

5. a zároveň poslední úkol: zamaskovat se v lese nad přístupovou cestou k táboru. Rojnice světlušek (mladší skautky) měla s rozestupy pročesat les a opět nás nesměl nikdo odhalit, jinak jsme skončili. S podrostem jsme docela splývali, horší to bylo s tmavě modrými kletry. Navršili jsme na sebe husté smrkové větve, kletry zalehli tělem a ani nedutali. Trochu nešťastně se Zdenče začal maskovat v ostružiní. Když si to uvědomil, nebyl už čas změnit pozici.

 

Od Skálova úkrytu jsem byl nějaké tři metry, když mezi námi prošel jako tank sám Freddy, ale naštěstí si nikoho nevšiml. Nechali jsme pátrače projít dostatečně daleko. Potom jsme potichu vylezli zpod větví, popadli kletry a doplížili se na cestu. Od ní jsme pak s vítězným řevem doběhli z posledních sil do středu tábora a tam sebou vyčerpaně plácli na zem.

 

Zdenče byl od ostružin pořádně potrhaný a měl krvavé škrábance na rukách. Drobná zranění však nemohla pokazit sladkou chuť vítězství. Všech pět nás hru dokončilo!

 

V táboře jsme se konečně převlékli do suchého. Celá STS trvala 22 hodin, z nichž odhadem 15 hodin jsme měli na nohách mokré boty s ponožkami. Ty vadily nejvíc, protože ponožky nasáklé vodou se krabatily a otlačily chodidla. Z toho šíleně bolely nohy. Celkem jsme ušli, naběhali, uplavali nebo proplížili asi 52 kilometrů.1

 

Přibližná trasa pochodu

 

 

1 Tato hra a celé skautské hnutí by nebyly možné bez obětavé práce dospělých vedoucích. Na letní nebo i zimní tábory čerpali v zaměstnání dovolenou. Práci s mládeží se věnovali zdarma ve svém volném čase a často na úkor vlastní rodiny.

 

Za všechny vzpomenu nám v té době nejbližší, byli to: Milan Renc – Racek, Jan Stanko – Honza, Karel Klimeš – Akéla a Petr Plíšek – Šakal.

 

Všechna čest, pánové!

 

Sepsáno 19. 7. 1993, upraveno 1. 5. 2023.