Za slunečného dne tma a beznaděj
ve stínech se plouží,
strach spolu s nenávistí
mlsně kolem človíčků krouží.

Ohlížíš se a nikdy nejsi sám,
stíny nabývají různé tvary,
skrytý pohled pálí v zádech,
stále sílí bolest hlavy.

Noci jsou mnohem strašnější
než den,
nevíš co pravda je,
co příšerný hrůzný sen.

Zmáčený potem biješ
dlouho čelem o pelest,
bolest je ve snu i v realitě,
nelidská, nejkrutější lest!

Bezruký mneš si oči
s nastrouhaným zázvorem,
přesto ze sítnice nemizí
obrazy vyvolané netvorem.

Jako vypálený cejch,
ať schováš se jak chceš,
vždycky tě znovu naleznou
a nahání jak veš.

Krvavé přízraky,
co mění krev v oheň,
vítáš jak staré známé,
poznané nemůže ublížit, vzpomeň.

Horší jsou líbezné hlásky neviňátek,
když vztahují kostěné prstíky,
hladové, po teplu jdoucí,
chytajíc rozdrásané kotníky.

Řveš do ticha noci,
když kat přikládá železa,
doktor píše další prášky,
však jen víc ti mysl rozřezá.

V kazajce zoufale cloumáš
koženými popruhy,
což nevědí, žes bezbranný,
až zaboří se ostruhy?

Vidíš bělmo svých očí,
srdce buší k prasknutí. Lup!
Jsi opět jinde, jsi Tam!
Ježí se ti každý chlup.

Už si pro tebe jdou. Jdou!
Šíleně prcháš mezi stíny,
pěna ukapává z úst,
v koutcích studí rudé sliny.

Jsi chodec, proto přitahuješ
všechny temné bytosti.
Byť bys na okamžik polevil,
vyrvou ti rády z břicha vnitřnosti.

Jedny se krmí tvým strachem,
druhé chtějí z kostí morek sát.
Dalším stačí krást lidské teplo,
jiné se začnou o duši rvát.

Trvá to dlouho, prcháš již věky,
mnohokrát jsi z mrtvých vstal.
Snad jednou se prokletí zbavíš,
ale teď už se zvedni, utíkej dál.