Často plnou máš hlavu divného zmatku,
nevzpomeneš otce, sestru ni matku.
Proč brečí ta žena? Vždyť na mou věru,
já přeci neměla žádnou dceru.
A nebo ano?
Znejistíš brzy ráno.

Tady jsem cizí, tak pusťte mě domů!
Neslyší a východ zamykají k tomu.
Všichni mi lžou, že otec prý není!
Vždyť včera mi ukazoval jak voda pění,
u mlýna.
Pak zapomínám.

Je to tak zvláštní, hledáš rodný statek,
přes den často míváš v hlavě trochu zmatek.
Je to tak zvláštní, nevíš co stalo se včera,
ani kdy je dneska, je válka či mír?

Berou ti medvídka a nutí sváču,
ty chceš jenom v klidu žužlat dřevěnou káču.
Proč sestry se mračí, když mokrá je pelest?
Na okenních mřížích slyšíš mravenčí šelest,
jak je žerou.
A nebo se perou?

Králíček zastříhal ušima a medvěd pohnul tlapkou,
někdy se špatně usíná, jsi sama sobě matkou.
Na chodbě jí pak zahlédneš, ty její oči jasný,
vzápětí si vzpomeneš, že pohřeb měla krásný.
A nebo ne?
Jak to vlastně je?

Je to tak zvláštní, hledáš rodný statek,
přes den často míváš v hlavě trochu zmatek.
Je to tak zvláštní, nevíš co stalo se včera,
ani kdy je dneska, je válka či mír?

Pluješ v čase tam a zpět, hlasy občas odmlouvají,
cáry tváří povědomých do nicoty odplouvají.
Šťastný kdo oči zavře a šťastnější kdo neví,
když rodič dítě zapře, zázraky se nedějí.
A nebo dějí?
Nikdo neví.

Kdys jedla naposled oplatky s obalem,
minulost, současnost za mlžným oparem,
tváře a hlasy a čas a vlasy
a světlo a pachy a lidské tlachy,
vždyť je to jedno.
Už je ti to jedno.