Jedinou jistotu na tomto světě
mi skýtá sklenka.
Na jaře, na podzim,
přes zimu i v parném létě.

Nudný život se dá hned líp vydržet,
jak ethanol omámí
buňky mozkové,
když nemusím každou chvíli pěst zadržet.

V alkoholovém opojení mluvím s duchy,
svět se rozmazává a houpe.
Píšu stejně jako Bukowski,
o konvencích a morálce nemaje tuchy.

Trpasličí kováři mi v hlavě buší,
vytrvale a rytmicky.
Cítím se dobře a v normálu,
ač prý se nechovám jak se sluší.

Však lepší už to nebude vážení,
změna rytmu by mě zabila.
Berte mě jaký jsem nebo nechte být,
zanechte marného snažení.