Bohémská duše proklatá osudem,
přibitá hřeby vlastního konání,
zmítá se v hlubině času i prostoru,
neslyšné, nehmotné, mentální sténání.

Nesmírná žalost, hrůza a bol,
naplňuje zemřelé steskem a soucitem,
sami to zažili za svého života,
rozervaní na kusy podobným pocitem.

Poslepu tápá, tápá a naříká,
hledá kam schovat by se mohla,
volné jen své staré tělo vidí,
opět si tedy nijak nepomohla.