Dusím se
pod smogovou bání města,
lidskou malostí a nenávistí,
jež ráda snílky tvrdě trestá.

Dusím se
slizkostí slov i charakterů,
pro úspěch zmuchlají člověka,
rozdrtí krásno na maděru.

Dusím se
přívalem nevyřčených slov,
která nelze vykřičet do noci
ke žlutým očím přísných sov.

Dusím se
blízkostí chladných stěn bytu,
panely tíží vahou nesmírnou,
pochmurné kobky nadzemního krytu.

Dusím se,
na hrudi kámen bezmocnosti,
zvuky útočí z různých stran,
hlasitě, vlezle, se známostí.

Dusím se,
ačkoliv dýchám dostatek vzduchu,
pocit tonoucího v temnotách,
který zběsile hledá spásnou ruku.

Dusím se!