Uprchla mi víla. Odešla a ztratila se.
Mám deprese, teď, v životním poločase.
Bez rozloučení utekla,
dopředu nic nenapsala,
dopředu nic neřekla.

Snad je v tom jen jiný vílák,
obloudil jí zjevem, silák.
Dal jí podnět ke svodu.
Snad chtěla poznat nezávislost,
snad chtěla poznat svobodu.

Bloudím městem bez duše,
srdce ve vážné poruše.
Měla pro mne velkou cenu.
Žel čas už zpátky neobrátím,
žel čas už zpátky nedoženu.

Neměl jsem věřit zlaté kleci,
nedat na zlé cizí kecy.
Denně na slovíčko se posadit.
Na tváři občas slzu spatřit,
po tváři občas pohladit.

Tak pustím WeltenBrand a nabrousím nůž,
já špatný byl manžel, špatný jsem muž.
Možná je to hloupost a nemá to cenu,
však nechci jinou vílu,
však nechci jinou ženu.