Když sám sobě podřežu si větev,
musím přiznat, že jsem trumbera.
Nemá smysl potom volat: "Světe!
Zachraň mě, jsem oběť raněná!"

Snést se na zem často pěkně bolí,
ústa tvrdě nabijeme si.
Oděrky se časem samy zhojí,
psýché léčí jiné procesy.

Rád bych uměl řešit věci s vděkem,
s rozmyslem a hlavně citlivě.
Možná, že to prijde samo s věkem,
bojím se, že možná taky ne.

Životem se denně ztěžka vláčím,
povětšinou nevím kudy kam.
Se světem a všemi marně válčím,
zbytečnost, stejně jako já sám.