Piš mi něco, prosím, cokoliv,
jen mě tu nenechávej samotnou!
Stíny se kácí, hrozí,
že každou chvíli vybuchnou.

Vypálí díru v hlavě.
Lepkavý pot rozmazává řasy,
rychlé mžitky v koutku očí,
náhlý poryv cuchá vlasy.

Věci se mění a zvětšují,
kontury tmavnou, tísní,
hruď tíží tuna betonu,
proboha, už něco písni!

Vzduch z pokoje byl vysán
spolu se štěstím a city,
s mlžnou snovou existencí
jejíž součástí jsi i ty.

Piš, piš, piš! Přetni kruh
lží, iluzí a mámení,
spoutej zpátky normalitu,
ukonči vleklé trápení!