Čas

23. 12. 2023

Čas se obvykle chová přesně opačně k našim tužbám.

Chceš být starší? Ani náhodou.

Chceš být mladší? Tůdle!

Spěcháš? Letí jako šílený…

Čekáš? Každá minuta se táhne třikrát déle než obvykle.

Ačkoliv čas exaktně měříme, subjektivně ho vnímáme téměř jako živý organismus. Živý, tudíž chaotický. Nezvladatelný. Nepředvídatelný. Neovladatelný. Jakýkoliv pocit ovládnutí je pouhou iluzí. Přáním vydávaným za fakta.

Události plynou jedna za druhou, některých jsme součástí, ostatní se dějí jiným. Miliardám lidí, nespočetně živočichům, rostlinám a nerostům. Nerostům? Ano, i neživé je třeba počítat, protože zub času si na nich také rád pochutnává.

Jen my lidé si čas dělíme na malé, menší, a ještě menší kousky v mylném domnění, že ho tím ovládneme. Ve skutečnosti tak pouze ovládá on nás. Spěcháme, protože přeci musíme přijít včas. Nařizujeme si budíky, abychom včas vstali. Jsme zvyklí na konkrétní činnosti v konkrétní dobu. Je společensky přijatelné to anebo tohle, tehdy a jen tehdy. Otroci svých chronometrů…

Kdo se této hry odmítá účastnit, stává se automaticky rebelem, podezřelým, nespolehlivým živlem, časovým anarchistou! Podivným prvkem nepohybujícím se v souladu s ostatními lidskými jedinci. Chodec proti proudu. Vyvrhel! Přesto tento zavrženíhodný jedinec prožije život leckdy mnohem šťastněji než jeho samozvaní soudci. Není to poněkud v rozporu s tím, co nás od malička učí?

Ozubená kola se však otáčí dál, ručičky putují po směru, digitální čísla pomrkávají, stíny se krátí i protahují, atomy se rozpadají a planety stále krouží kolem svých hvězd. A v momentě, kdy se náš vlastní čas nachýlí, si často udiveně položíme otázku: „Kruci, co jsme vlastně celou tu dobu dělali?”