Na konci

14. 01. 2023

Ondra byl úplně normální osmiletý kluk, samá ruka, samá noha. S věčně odřenými koleny i lokty a s obvykle rozcuchanou kšticí, která se tvrdošíjně odmítala podřídit všem hřebenům. Po škole řádil venku se stejně starými kamarády, potom se trápil nad úkoly, případně s večeří, kterou se do něj maminka snažila dostat. Jenže talíř byl velký, porce obří, Ondra malý a hubený jako lunt. Rodiče se ho snažili vykrmovat jak husu, nemohli pochopit, že se ozve sám, když bude mít hlad.

Trápení s jídlem však nebyl jeho největší problém. Ten přicházel až v noci, když vše utichlo, padla tma, dospělí usnuli a Ondra se vzbudil, protože potřeboval na malou. Stejně jako dnes. Kolikrát si sliboval, že před spaním nebude pít, ale zase do sebe obrátil celou sklenici limonády. Musí jít na záchod, do rána nevydrží. Musí jít, i když tam na něj čeká On. Na konci krátké chodbičky v nejtemnějším koutě. Tam je Jeho místo!

Myslel na něj vždycky jako na Něho. Nevěděl proč, ale rozhodně to nebyla Ona ani Ono. A nebyl tu odjakživa, kdepak, objevil se až po letošních prázdninách, když se Ondra vrátil od babičky a dědy z venkova. Probudil se tenkrát po půlnoci a šel popaměti na toaletu. Rozespalý ani nehledal vypínače světel. V bytě nebyla nikdy absolutní tma, protože displeje spotřebičů neustále slabě světélkovaly a okny také nějaké světlo dopadalo.

Kráčel chodbičkou a najednou se zastavil úplně probuzený. Na konci se převalovala zvláštní tma, mnohem temnější, než kdekoliv jinde v okolí. Vůbec neviděl dveře, které tam měly být. Nešlo jen o černý kout, tahle tma vypadala jako kypící mrak. Tmavší shluk nahoře připomínal částečně hlavu, ale bez očí a úst, obrysy se rozmazávaly. A pulzovalo to! Zíral na chuchvalec všech odstínů černé, který se chvěl, měnil tvar. Čekal na něj, tím si byl Ondra naprosto jistý!

Udělal váhavě krok a ucítil mravenčení po celém těle. Táhlo ho to k sobě, On ho táhnul! Jako by se mu ke kůži přilepily stovky pavučinových vláken sbíhajících se do centra temnoty. Sbíhajících se k Němu! Vlákna se natáhla, když začal Ondru přitahovat. Vzepřel se tomu tahu, zatnul všechny svaly a udeřil vůlí. Nedokázal by nikomu vysvětlit jak, ale bylo to podobné bezhlučnému řevu, který nasměroval proti Němu. Chvíli se přetahovali, ale nakonec se temnota rozplynula a objevily se dveře i s vypínačem světel. Vyděšený Ondra rychle všude rozsvítil a vykonal, kvůli čemu přišel.

Od té doby proběhly podobné souboje již několikrát. Chtěl Ondru! Chtěl ho sežrat, ovládnout nebo pohltit? Netušil a ani to nechtěl zjišťovat. K večeru, když už venku padlo šero, v bytě se svítilo a dělaly se stíny, chodil občas do chodbičky, ale nic v ní nebylo. Ježily se mu všechny chlupy po těle, když Ho vyzýval, aby se ukázal. Nic. Nikdy se neobjevil, když byli rodiče vzhůru.

Ale každou noc na něj trpělivě čekal. Ondra se snažil za každou cenu vydržet až do úsvitu, ale někdy to prostě nešlo a musel vstát. Ještě horší bylo, že každý další souboj mu připadal těžší než ten předchozí. On sílil! Ondra se sice zdokonaloval v používání vůle, ale k úspěšnému zahnání vetřelce docházelo stále v menší a menší vzdálenosti od Něj.

Proč jen zase na noc tolik pil? Odkryl peřinu, posadil se a spustil nohy z pelesti. Podlaha nepříjemně studila. Ondra potichu otevřel dveře a vyšel z pokoje. Hned na začátku chodbičky ucítil, jak se po něm žádostivě natahuje. Napřel proti Němu svou vůli.

„Odejdi!” přikazoval v duchu, ale tah zesílil. „Nebojím se tě!” bránil se v souboji jako obvykle, jenže přitom popošel vpřed. „Zmiz!” Další krok. Rozpřáhl paže a vydával ze sebe všechno. Přesto se opět přiblížil. Po skráni mu stekla horká krůpěj potu, ale Ondru mrazila. Ještě dva kroky a bude těsně před Ním!

Nesmírný tah neustával, naopak s Jeho blízkostí sílil. Ondra stál zakloněný, podobný stromu ve vichřici. Pot z něj tekl ve stružkách, bojoval ze všech sil. Nehledě na maximální vypětí udělal zase krok. Otevřel ústa a začal hlasitě křičet.

Přiběhli vyděšení rodiče, rozsvítili a uviděli svého syna, jak stojí před dveřmi toalety, ruce rozpažené, hlavu zakloněnou a křičí živočišnou hrůzou. Maminka ho rychle obejmula.

„Co se děje, Ondrášku? Šššššš, už jsem u tebe, něco ošklivého se ti zdálo!” uklidňovala ho. „Nejsi nemocný? Máš úplně propocené pyžamo! A mokré vlasy,” pročísla vlhké kadeře. Ondra se třásl jako při zimnici, byl příšerně vyděšený. Málem ho dostal! Zbýval pouhý krok a pak by se stalo určitě něco strašného!

„Pojď zpátky do postele, převlečeš se do suchého a změřím tě, jestli nemáš teplotu.” Nechal se převléct i změřit. Maminka to nechápala, byl mokrý jako myš, ale teploměr přitom ukazoval běžných 36,5 stupně. Asi se porouchal.

Druhý den se po dlouhém váhání rodičům svěřil. Samozřejmě mu nevěřili. „Nic takového neexistuje, vždyť už jsi velký, přece bys nevěřil na bubáky, měl jsi jenom zlý sen.” Slíbili, že budou nechávat rozsvíceno. Tím ho trochu uchlácholili, ovšem jen do dalšího probuzení. Chodba byla ponořená ve tmě. Vzbudil rodiče, ale oba svorně přísahali, že světlo nezhasínali. Věřil jim, musel ho nějak vypnout záhadný nepřítel.

Celý měsíc vydržel po večeři nepít a spal proto pokojně až do rána. Rodiče se uklidnili, Ondra také. Jenže pak to přišlo. K večeři měli slaný slepičí vývar. Dostal po něm děsnou žízeň, kterou bylo nutné uhasit. A po půlnoci se samozřejmě probudil s plným močovým měchýřem. Nedalo se nic dělat, musel jít na záchod. Rodiče nechtěl budit, třeba už po takové době bude klid...

Nebyl. Ještě nedošel ani za roh a mocná síla s ním škubla vpřed. Bránil se, jak byl zvyklý, ale téměř ani nezpomalil. Čekal na něj, byl větší než obvykle a chtivě se po něm natahoval. Ondra bojoval jako nikdy. Pohyb sice zbrzdil, ale přesto centimetr po centimetru klouzal k Němu. Z nosu se mu spustila krev. Chtěl křičet o pomoc, ale měl úplně vyschlé a stažené hrdlo, nevyšla z něj ani hláska.

Strach, panika, kapající krev, třeštící hlava, povolený močový svěrač, přibližující se temná masa... To je konec, blesklo mu hlavou těsně předtím, než se do Něj ponořil.

Tma, teplo a bezpečí. Pronikaly k němu zvláštně deformované, tlumené a nesrozumitelné zvuky. Potom přišlo nečekaně oslepující světlo, bolest v hrudníčku a pláč. Jeho pláč, právě se narodil. Prožíval zrychleně celý svůj život. Nakonec viděl sám sebe, jak bojuje s Ním a prohrává.

Ale tím to neskončilo. Ondra rostl, studoval, založil rodinu. Promítal se mu neustále se zrychlující sled obrazů a pocitů. Film se najednou zpomalil. Zestárnul. Ležel na nemocničním lůžku, kolem kterého stáli lidé se smutnými výrazy ve tváři. Vždyť je zná, je to jeho rodina, děti, příbuzní a jejich děti! Sotva si to uvědomil, vybuchlo ostré bílé světlo a vše smazalo.

Ondra seděl na podlaze, pyžamo znečištěné od krve i jinak. To však nebylo vůbec důležité, protože si pamatoval všechno, úplně všechno! Rodičům nic neprozradil, ale od té doby byl jiný. Jiný než ostatní děti, jiný než ostatní dospělí. A Jeho už nikdy nepotkal.¹

¹ Dokončení textu z června 2021.